Technika je všude kokem nás a s tím nikdo nic neudělá. Je to úplná klasika a já si pamatuji doby, kdy my doma vůbec nic neměli a já se za to styděla. Bylo mi tehdy asi osm let, když všichni děti na ulici už měli nějaké technické věci. Hlavně teda hračky. Byly to hlavně mluvící a hýbací panenky nebo hračky s různými zvuky. Všechno bylo na nějaký elektro strojek, například i jezdící autíčka byla skvělá a já bych je taky brala.
Jenže nás sourozenců bylo opravdu hodně a maminka nám nic takového koupit nechtěla. Moc jsem záviděla technické dokonalé hračky. Oblíbila jsem si kamarádčinu mluvící panenku. Jistě ji znáte taky, před asi třiceti lety to byl velký boom a měly jen ti bohatí. V té době stála opravdu hodně peněz a byla jen pro vyvolené. A protože jsem měla štěstí, tak kamarádka mi ji na dva dny půjčila. Ani nevíte, jak jsem byla moc šťastná. Konečně jsem měla svou vysněnou panenku, pěknou a mluvící. Spala jsem s ní v posteli, a tak se muselo stát nevyhnutelné. Já ji zalehla a panenka se rozbila. Byla jsem v šoku. Byla úplně na nic.
Taková pěkná a já ji měla ten den vracet. Nedalo se nic dělat a panenku musela maminka zaplatit dva dny na mě byla naštvaná. Naštěstí mi ji ale tatínek dal opravit. Donesl ji nějakému technikovi, co se zajímá o techniku. Za jeden den mi panenku zpravil a já tak měla vlastně už jen svou panenku. Ten den byl pro mě jako Vánoce a já si nedokázala představit, že bych už byla bez panenky. A aby to bratrovi nebylo líto. Otec mu pořídil taky technickou hračku. Autíčko na ovládání. Bratr byl taky z toho v sedmém nebi a s autíčkem si hrál celý den i večer. Ani nechtěl spát a já taky ne. Jednoduše technické věci pro nás byly poklad. A taky jsou právě příklady, jak technika dokáže udělat radost v rodině. Nyní jsou už i auta více technicky vyspělá, a to nemluvím o dalších věcech. Třeba miluji kvalitní kávovary, bez nich už žít nedokážu.